Den první

Dnešek začal jako každý jiný všední den, ale přesto tento den je jiný. Slunce svítí vysoko nad hlavou, chodníky jsou umyté prudkým deštěm, avšak na obloze už ani mráček. Scházíme se před šestou hodinou u muzea v Kouřimi, vítáme se mezi sebou s rozzářenými úsměvy od ucha k uchu. Spokojenost číší snad z každého z nás. Porovnáme se v autech, můžeme jet…a tak začíná naše víkendová středisková výprava do Kačerova.

Já a Danda vyrážíme o kousek později, neboť nás krapet zdrželo nakládání techniky na skautovně s Kojkym. Cestou nabíráme benzín do vojenského kanystru. Byli jsme obeznámeni, že hůře těsní, zaizolovali jsme víčko a kanystr umístili do dvou pytlů, přeci jen ,,skaut je vždy připraven“J. A cesta? I přes naší připravenost auto bylo brzy zahaleno výpary vytékajícího benzínu. Opojeni benzínem přijíždíme do Keblova. Pocit radosti z blížícího se tábořiště stoupá. Po lesní cestě se již míjíme s rodiči, kteří vyložili mladší členy výpravy. Kličkujeme, jak se dá, zajíždíme do krajů, příroda kolem nás je nádherná. Konečně se nám podařilo dokončit ,,lesní tetris“ a vjíždíme mezi stromky do tábořiště. Don, Evžen, Helpík, Mochíto, Štěpán, Kostička, Pavel a Kojky se již pustili do práce a sestavování techniky, zastavujeme a ještě než se rozkoukáme, začneme vyndávat malou sekačku, křoviňák, hrábě a plachtu na spaní. Kluci začínají sekat. Děti ani Terča v tábořišti nejsou, než jsme přijeli, vyrazili na procházku, a tak můžu pomoci s přípravou místa na spaní.

Po dvaceti minutách se naši výletníci vrací, nikdo si nehrál na Jeníčka a Mařenku, všichni jsme opět v tábořišti. Tentokrát vyndám z auta lano a míč. Všichni (nesekající) se napijeme a vydáme se tentokrát na druhou stranu k srnčí louce. Chlapi ještě sekají, tak si můžeme zahrát pár běhacích her, schovku s pohyblivou pikolou v podání Terky a štafetové prolézací závody. Začíná se nenápadně stmívat, dostavuje se hlad. Navracíme se zpět do tábora. Chlapi už vysekávají další prostory, místo na spaní je připraveno, roztáhneme naši plachtu a vybalíme si spacáky a karimatky.

Oheň krásné praská, kolem nás se line vůně lesa, přírody, čínské polévky, fazolí… Pomalu se náš tábor schovává do tmavé deky, nad hlavou nám svítí hvězdičky. Přichází pravý čas na strategickou noční hru. Naše Údolí světlušek a ticha se mění na prazvláštní džungli, ve které žijí česká zvířátka, ale i šelmy ze všech koutů světa.  V této džungli se pohybují i badatelé, kteří se snaží najít všechna zvířátka a zároveň si musí dávat pozor na šelmy. Každá skupina má jasně daný úkol. Já mám na starosti Badatele, Helpík nejrůznější zvířátka a Don šelmy. Hra končí asi po 30 minutách, kdy šelmy místo útoku zvolily vyčkávací techniku, vyhrávají badatelé. Všichni začínáme být příjemně unavení, sedneme si kolem ohně s dřevěnými kamarádkami - kytarami a s kamarádem - ukulelem Terky. Už nás obklopuje pouze krásná příroda, hvězdy, naše písničky a štěbetání spokojených dětí. Noc již začíná být hluboká, chodím postupně s Terkou ukládat mladší členy výpravy. Před spánkem zkontrolujeme, zdali jsou všichni dostatečně zavrtaní ve spacácích…  je čas si říci ,,dobrou noc všem“.

Den druhý

Noc je teplá, občas je slyšet Kubíčka zakašlat, či Churchilla broukat do nočního ticha. Kolem sedmé hodiny se začínají probouzet první spacákové vlaštovky, štěbetají vskutku nahlas, vysoukám se tedy i já ze spacáku a vlaštovky od světlušek a vlčat beru s sebou. Připravíme oheň na snídani. Přidávají se další a další členové výpravy, každý ví, co je potřeba. Všichni si přinášejí jídlo ke snídani, Kojky připravuje střediskový čaj, Pavel zase kafe, Terka češe holky a ostatní pomáhají mladším s přípravou snídaně. Po snídani a lesní ranní hygieně přikryjeme plachtou své spacáky. Don, Danda, Evžen, Kojot a Pavel se chytnou opět techniky a já, Terka, Helpík a Mochíto bereme ostatní mimo tábořiště na louku. Popovídáme si, jak je důležité pro skautíky ovládat Morseovu abecedu. Rozdělíme se do čtyř skupin, přičemž každá skupina dostane tabulku s morseovkou. Následuje půlhodinka vysílání a přijímání šifry. Dozvídáme se, kde jsou ukryté další pokyny. Sleduji všechny skupiny, jak se snaží, musím se pousmát, jak otřelí skautíci už vědí, jak vysílat a skautíci, kteří se to učili poprvé, vypadají jak ptáčátka při vzletu…Štěpán a Wewe byli prostě dokonalíJ. Po vyluštění šifry se skupiny nezávazně na sebe vracejí do tábora, najdou své mapy s úkoly, poberou pití, psací potřeby a vydávají se na cestu do Strojetic. Cesta je krapet trnitá, neb nesmíme dle úkolů se pohybovat po silnici. Nakonec se všichni shledáváme v cílové obci, avšak nesmíme se potkat. Vznikají různé vtipné situace. Má skupina je obklíčena z každého směru jednou skupinou, nemůžeme jít dál, a tak vyčkáváme, což nás netěší, protože ve vesnici se dle pravidel můžeme zdržet pouze hodinu. Nakonec ale nacházíme vše, co jsme najít měli. Čas nás tlačí, a tak zůstáváme v chládku, zatímco Mišon běží k poslední autobusové zastávce, abychom mohli opsat čísla linek. Po pár minutách se vrací upocený, udýchaný a skleslý - zbytečná cesta, jízdní řády nikde nevisí. Nevadí, udělali jsme pro splnění úkolu maximum. Za sedm minut už nesmíme být ve vesnici, pospícháme zpět k lesu. Do tábora přicházíme za deset minut dvanáct, přesný jako hodinky. Kojot se usmívá, neb jsme byli domluveni na dvanáctou. Začínáme připravovat společný oběd. Poobědváme a necháme děti se trošku popelit po tábořišti. Po cca dvaceti minutách bereme hrábě a všichni se snažíme shrabat posekanou trávu. Je nás hodně, a tak nám práce jde od ruky. Mladší pracanti mají slíbené za odměnu brouzdání v potoce a chytání malých rybiček. Po necelých dvou hodinkách máme s hrabáním hotovo. Evžen se s námi loučí, už musí jet domů za dalšími povinnostmi. Pája s Helpíkem dosekávají různé kouty, Kojot s Dandou jedou za Bagrem vyrovnat odvoz odpadu. Já, Terka a Don si s ostatními sedáme do stínu na upravenou hru ,,Aktivity“. Po dvou hodinách se opět všichni scházíme u ohniště. Danda a Pája dostávají ,,poznávání různých obrázků“ a hnědé fáborky a vydají se připravovat noční cestu. My zatím ohříváme večeři na ohni. Po ní si děti bere na míčovou hru Don. Zahraje si s nimi krabí fotbal. Kojky melancholicky leží na spacáku, kouká na nebe a rovná si záda z křovinořezu, Danda, Pavel, já a Terka si hrajeme také s míčem, fotíme téměř nepublikovatelné fotky na téma ,,Turisté u známe sochy“. A Aleš? Zase sedí u vody a chytá rybičky…všichni jsou velmi spokojení. Ten čas v našem údolí je neúprosný, začíná se stmívat. Opět sedíme s dětmi u ohně, povídáme si. Údolí se zanedlouho zahalí do krásné tmy prosvětlené měsíčkem a hvězdami. Opět se rozdělíme do skupin, ve kterých jsme byli dopoledne a po 10-15 minutách se skupinky přesouvají ke druhému mostku, kde na ně čeká Danda a Pavel. Naši skautíci vyráží na cestu lesem, musí vyhledávat hnědé fáborky pomocí baterek a poznat obrázky jako například prezidentskou standartu, uzel přátelství … Uběhne 40 minut a skupinky se začínají vracet. Zazpíváme si ještě pár písniček a jdeme mladší členy výpravy uložit ke spánku. Nám starším se ještě nechce spát. Uvědomujeme si, že naše výprava se pomalu, ale jistě, blíží ke konci. Možná proto je náš repertoár písniček více melancholický, nežli včera. Obloha se pomalu začíná prosvětlovat, připomíná se, že brzy bude ráno, měli bychom i my jít spát.

Den třetí

Noc je krapet chladnější než noc předchozí, ale děti kolem nás spokojeně pochrupkávají. Občas slyším ze strany u světlušek zakašlání, u vlčat už nekašle pouze Kubíček. A Churchill? Tentokrát si se mnou povídá i v sedě. Po společné diskusi o tom, že má spinkat, že je vše v pořádku se ,,žoužvel zažouvelil“ hlouběji do spacáku. A i já mohla v klidu usnout s krásnými hvězdami nad hlavou. Ráno opět vstávám s ranními vlaštovkami, avšak tentokrát jich už není tolik, vstáváme o trochu později - v půl osmé, připravíme ohniště, posnídáme. Dnes náš čeká odvézt hromadu sena mimo tábořiště. Někteří mladší členové výpravy pomáhají, část vlčat sedí u ryb. Po práci si Danda bere Aleška na hledání pokladů a já s Terkou si beru vlčata, světlušky, skautky a skauty na zpětnou vazbu. Děti nám sdělují své zážitky a na otázku, co se jim nelíbilo, většinou chvíli přemýšlí…což mě těší. Čas se nám začíná krátit, přidáváme se ke Kojkymu, který již vaří společný oběd. Najíme se a začínáme balit. Zahrajeme si ještě pár her a zvrhne se nám to v mechovou válku. Když už máme pocit, že by nás rodiče nemuseli poznat, je čas hru ukončit a oprášit se. Přijíždí první auta a již víme, že nám ten víkend zase končí, loučíme se spolu a loučíme se s údolím.

Marťa